Typy gotických mečů

Úvod

Tento článek je pokračováním článku o mečích, ve kterém jsem shrnul obecné poznatky a vlastnosti této úžasné chladné zbraně. Nyní se na tuto zbraň zaměřím více, rozepíši se o typech gotických mečů, které byly tři:

• Jednoruční meč
• Jedenapůlruční meč (meč Bastard)
• Obouruční meč

Jednoruční meč

Meč, to je pojem. A pod tímto pojmem si většina představí právě tento typ - jednoruční meč. Je nejstarším z rodiny těchto chladných zbraní, používaly se již před kristem, s tím rozdílem, že oproti gotickému meči byly kratší a byly vyráběny například z mědi, bronzu...

Celková délka se pohybovala okolo metru, většinou to bylo méně. Čepel měla kosočtvercový průřez, široká u záštity okolo 4 centimetrů, pod hrotem zhruba 2,5 centimetrů.

Jílec byl uzpůsoben pro držení jednou rukou, díky čemuž byl meč ovladatelnější a válečník s ním byl rychlejší. Další nespornou výhodou byla možnost použití štítu.

Jedenapůlruční meč

Je typ meče, jež vznikl ve čtrnáctém století a jako bojová zbraň přetrval až do století šestnáctého. Zpočátku nesl hanlivé označení "meč bastard". Proč? Protože meč byl odjakživa symbolem rytířství (třebaže nebyl rytířovou hlavní zbraní), rytíř byl zvyklý bojovat proti sokům, jež byli podobně vyzbrojeni jako on, hledal sobě rovné, jež by mohl svým uměním porazit.

V takovýchto soubojích mohl (ale nemusel) vědět, co ho čeká; jeho sok bojoval podobným způsobem a podobnou zbraní jako on sám. Oproti tomu pěšáci, vyzbrojeni tímto mečem bojovali naprosto nepředvidatelně, to rytíře mátlo a často tyto potyčky končily jeho smrtí. Jestliže rytířský souboj měl jen málo pravidel, tato potyčka na otevřeném poli neměla žádná.

Ale proč zrovna "bastard"? "Bastard" bylo (a je) hanlivé označení pro nemanželské dítě. Zřejmě tím původci tohoto označení chtěli vyjádřit, že jedenapůlruční meč není plnohodnotným členem "rodiny mečů".

Další možná teorie zní takto (cituji Luboše aka Potkana):

Slyšel jsem z vyprávění, že mu tak říkali proto, protože jeho nositel neměl u sebe štít s rodovým znakem. Jinými slovy, pokud rytíř bojoval s jednoručákem a se štítem, na kterém měl svůj erb, všichni okolo věděli, o jakého rytíře se jedná (poznali ho podle toho erbu), ale ve chvíli, kdy štít neměl a svůj meč ovládal hlavně oběma rukama, tak takového bojovníka již nikdo nepoznal, pokud teda neměl znak na svém plášti.

A když ho teda nikdo nepoznal, říkali o něm, že to byl bastard, nemanželské dítě (nepatří k žádnému rodu-protože nemá rodový erb). Postupně se tak začalo říkat všem víceručním mečům, protože ze svých majitelů udělaly bastardy - lidi, které nejde zařadit do žádné rodiny. 

V té době se tato zbraň stala trnem v oku rytířským stavům, šlechtě a panstvu, přesto, znamená průlom v historii mečířství a válečnictví vůbec. Byl to výborný kompromis mezi rychlostí a ovladatelností meče jednoručního a silou meče obouručního.

Jílec byl delší oproti jílci jednoručního meče, aby se dal přidržovat druhou rukou (proto Jedenapůlruční), čepel byla také delší než u jednoručního meče, nejčastější bylo provedení se žlábkem popřípadě byla kosočtvercového provedení. Celková délka se pohybovala přibližně od metru, po 130 centimetrů.

Teprve v 15. století lidé pochopili jeho význam a výhody. Byl přijat mezi zbraně soubojové a tím se stal plnohodnotnou zbraní; šerm s tímto typem meče se začal studovat a vyučovat. Jako příklad - mistr Hans Talhoffer, jež navazoval na práci mistra Johannese Lichtenauera.

Obouruční meč

Obouruční meč je nejtěžší (až 5 kilo) a nejdelší (až 150 a víc centimentrů) ze všech. Kvůli jeho délce a váze měl jílec přizpůsoben pro uchopení oběma rukama. Na čepel se přidávaly určité speciální prvky. Například oblast čepele těsně nad záštitou byla tupá, aby se v případě potřeby dala uchopit. Zlepšovalo to manévrovatelnost v menších prostorách.

Těžká pěchota, ozbrojena těmito zbraněmi se používala například k rozrážení nepřátelských pozic kopiníku, jejichž kopí se pod náporem obouručáků lámaly jako třísky.

Nebyl tak často používán jako jednoruční meče. Nosil se přehozen přes rameno, protože vzhledem k jeho váze a délce by jej nešlo nosit u pasu.

Jako příklady například skotský Claymore (v překladu znamená doslova "dlouhý meč") nebo Flamberk, což je obouruční meč, jehož čepel byl zvlněna, takže připomínala plamen.