Řád německých rytířů
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Řád německých rytířů je jeden z duchovních rytířských řádů, vzniklý ve 12. století na území bývalého křesťanského Jeruzalémského království. Řád sehrál později význačnou roli v severovýchodní Evropě. Velmistr řádu sídlí ve Vídni, stejně jako generální rada a archiv. V Římě sídlí tzv. generální prokurátor, který zastupuje řád před Svatým stolcem.
Řád má mužskou i ženskou větev a oficiálně působí v Rakousku, Itálii, České republice, Slovensku, Slovinsku, Německu a Belgii.
V současné době v České republice používá oficiální názvy Německý řád pro mužskou větev a Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské pro ženskou větev, obě větve zde existují jako české provincie a jejich vedení sídlí v Opavě. Většina jeho činnosti se zaměřuje na provoz a podporu zdravotnických a sociálních zařízení. Velká pozornost je věnována rozsáhlým majetkoprávním sporům s Českou republikou o majetek řádu zkonfiskovaný komunistickým Československem, z nichž největší vášně vzbuzuje spor o hrad Bouzov.
Řád byl znám i pod názvy Německý řád, Dům hospitalitů sv. Marie teutonů v Jeruzalémě, Teutonští rytíři, německy pak Deutscher Ritterorden, Deutscher Orden, Haus der Ritter des Hospitals Sankt Marien der Deutschen zu Jerusalem, a dále latinsky Ordo Domus Sanctæ Mariae Theutonicorum in Jerusalem atd.
Heraldika: černý kříž na bílém poli. Obdobně jako i u jiných řádů.
Činnost řádu ve středověku
Řád německých rytířů byl původně špitálním řádem. Jeho historie začala roku 1190. Během obléhání Akkonu za třetí křížové výpravy založili brémští a lübečtí kupci působící v rámci řádu johanitů, polní lazaret pro poutníky do Svaté země. Roku 1199 pověřil papež Inocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem proti pohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád, jenž začal sdružovat německé rytíře, kteří dosud působili v řadách frankofonních johanitů. Jeho prvním sídlem se stal Akkon (Acre).
Počátkem 13. století bylo křižácké panství v Palestině již velmi omezeno, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku 1211 je uherský král Ondřej II. pozval do Sedmihradska. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastech obývaných Kumány křesťanství a uherskou svrchovanost. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocí papežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku 1225 vyhnal ze země.
Na přelomu let 1225/1226 pozval kníže Konrád Mazovský řádové rytíře do Polska a nabídl jim odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí chełmiňskou zemi. Vzhledem k předchozím zkušenostem s německými rytíři v Sedmihradsku, to byl velmi neprozřetelný čin. Bezprostředně poté potvrdil řádu tuto držbu i vlastnictví území, která měla být dobyta na Prusích, císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bule z Rimini (1226) a roku 1234 je papež Řehoř IX. postavil pod ochranu sv. Petra.
Po sloučení německých rytířů s řádem mečových rytířů, který působil ve východním Pobaltí, se Prusové ocitli v kleštích a byli do roku 1283 bezohledně podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno). Na jejich území vznikl dobře organizovaný pruský řádový stát, druhý řádový státní útvar vybudovala livonská větev řádu ve východním Pobaltí na území dnešního Lotyšska a Estonska (livonský řádový stát).
Po dobytí pruského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky, později také proti katolickému Polsku. Roku 1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci se švédskými vojsky, která se vylodila v ústí Něvy, na severovýchodní Rus. Poté co se zmocnili pevnosti Izborsk, jim otevřelo otevřelo svoje brány důležité obchodní středisko Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který porazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. "ledové" bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.
Působiště německých rytířů se ve 13. století přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburk stal sídlem velmistra řádu. V témže roce bylo k pruskému řádovému státu připojeno Východní Pomoří.
Velký zájem projevoval řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu kníže Mindaugas. Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbes. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů.
Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351-1382, poté však začaly jeho pozice slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu, kromě toho němečtí rytíři nyní ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella Vitold a uzavřel roku 1398 na ostrově Salinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát ve prospěch řádu Žmudi. Paktování se s řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc nic neobvyklého. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku 1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspiroval Vitold. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papež Bonifác IX. a zprostředkoval roku 1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.
Roku 1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které se Vitold opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachová Polsko neutralitu, ale Jagello vstoupil do tzv. velké války po boku Litvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15.července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu (Tannenbergu). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty nejen z účastnických zemí, ale také žoldnéři z Německa, Švýcarska, Slezska a Lužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Jagellem osobně, bojovali Tataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví, vazalsky závislého na Polsku. Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem roku 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobrzyňska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu. Soudí se však, že to, co Polsko a Litva získaly na základě mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství.
Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech 1454-1466. Poté byl uzavřen tzv. druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (v podstatě pozdější Západní Prusko), s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stal Königsberg (Královec, založený Přemyslem Otakarem II.) Postavení řádového velmistra v Prusích se stále zhoršovalo, neboť polští králové vůči němu stupňovali své nároky. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Tzv. Prusy knížecí se poté staly lénem polského krále.
Řád německých rytířů po roce 1525
Po sekularizaci území pruského státu bylo sídlo řádu poté přeloženo do Mergentheimu v německém Württembersku (a mezi jeho velmistry patřilo až do první světové války mnoho příslušníků habsburské dynastie).
Koncem 18. a začátkem 19. století ztratil řád velkou část majetku a pozemků, Napoleon 1809 přikázal dokonce řád rozpustit. Roku 1834 dostal řád nová pravidla. Dále existoval výlučně jako hospitální řád a jeho sídlem se stála Vídeň. Vídeňský dům a kostel řádu se nachází nedaleko svatoštěpánského dómu v Singerstrasse a jsou přístupné návštěvníkům. Přístupná je také řádová klenotnice.
Zničující dopad na řád měl nástup nacismu. Řád patřil mezi jeho skalní odpůrce a trpěl rozsáhlým pronásledováním. V Československu na konci třicátých let poskytli němečtí rytíři zdarma některé své pozemky a objekty v pohraničních oblastech k obranným účelům a věnovali rozsáhlé finanční prostředky na výstavbu Československého pohraničního opevnění. Německé okupační orgány ihned po převzetí moci nad protektorátem (v pohraničí již dříve) nejdříve uvalily nucenou správu na majetek řádu a poté jej zkonfiskovali. Po propuknutí druhé světové války byl řád krutě pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna a řádový majetek byl nacisty konfiskován všude, kde pro ně byl k dosažení.
V zemích, které se po druhé světové válce ocitly pod nadvládou komunismu, pak následovalo po nacistickém pronásledování i pronásledování ze strany komunistů. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci, československé (komunisty ovládané) ministerstvo zemědělství v roce 1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podle Benešových dekretů a provedlo ji, ačkoliv mu to zakazovalo hned několik nařízení vlády. V roce 1948 Nejvyšší správní soud v Praze konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem a komunistické úřady poté vyhnaly všechny rytíře německého původu ze země.
Po dokončení odsunu v roce 1949 působili v Československu jen dva rytíři-řeholníci. Řád byl v průběhu komunistického režimu krutě pronásledován (dalo by se říci, že více než bylo obvyklé u ostatních řádů), řeholníci a někteří familiáři řádu, jakož i sestry, byli nezákonně internováni, v některých případech pak odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a vězněni. Sestra Marie Helena Knajblová na následky věznění zemřela. Činnost řádu byla zcela znemožněna.
Řád v posledních letech
Po sametové revoluci řád obnovil svoji činnost, jeho vedení (provinciál i představená provincie) sídlí v Opavě. Řád žádá nazpět svůj zkonfiskovaný majetek a snaží se pokračovat v práci v oblasti zdravotnické, sociální a charitativní a vypomáhá v duchovní správě. V listopadu 2007 převzal Moravské reálné gymnázium, z něhož hodlá pod jménem Církevní gymnázium Německého řádu prestižní vzdělávací instituci s vazbami na německé, rakouské a italské univerzity.[1]
K hodnocení řádu
Jak německá tak i polská historiografie měla v minulosti značné potíže ocenit působení tohoto řádu z neutrálního stanoviska. Zatímco polská historiografie tíhla k výrokům, že řád německých rytířů znamenal útisk a kolonializaci polských území, vyznamenávala se německá historiografie často míněním, že odstoupením řádových zemí Polsku došlo ke zradě a vydání německých území a obyvatel pod cizí nadvládu. Z dnešního hlediska lze říci, že se nejednalo o národní či národnostní střetnutí mezi Němci a Slovany, ale o konflikty mezi konkurujícími lokálními mocnostmi své doby, které chtěly expandovat a udržet si moc.
